Kapitola 3.: Pravda o původu

***

                Seděla jsem na verandě a brala v sobě odvahu otevřít deník a zkusit z něj něco vyčíst. Měla jsem tolik otázek a přitom tu nebyl nikdo, kdo by mi na všechny odpověděl. Zároveň jsem nechtěla vědět, co se tam píše. Bála jsem se, že se všechno změní … můj život, mé zájmy, dokonce i já sama. Teď vím, že jsem nebyla daleko od pravdy. Sluníčko mi ostře svítilo do očí, ale mně to vůbec nevadilo. Na chvíli jsem zavřela oči a snažila se na nic nemyslet. Bohužel to nešlo, neustále se mi vracely výjevy s tím netvorem a vším, co se přihodilo. Zbývalo jediné jak tomu všemu dát vale…přečíst si deník dědy. Zhluboka jsem se nadechla, otevřela na první stránku a četla řádek po řádku. Tak dychtivě jsem ještě žádnou knihu nečetla jak tento deník. Dech mi kolísal, občas jsem z toho přestávala dýchat nebo naopak dýchala rychleji, jak při běhu.

                Za hodinu jsem přečetla i poslední list, deník zavřela, položila si jej do klína a rozjímala nad tím vším, co v něm bylo. Tolik informací v jednom dni bylo i na mě moc. Najednou mě začala bolet příšerně hlava. Promnula jsem si prsty oči a na chvíli položila obličej do dlaní. Očekávala jsem úlevu, která se ale nedostavila.

                Rodina seděla pořád v zimní zahradě, kde si potichu něco špitali a čekali, s čím dojdu. Když jsem se objevila ve dveřích, rozlehlo se za to ticho jak předtím. „Tak jsem si to přečetla.“ řekla jsem.

                „Tvůj dědeček mi nikdy neřekl, co se tam píše. Ty mi to řekneš?“ zeptala se bábi a čekala na odpověď.

                „Přečetla jsem to jen jednou a nejsem si tak úplně jistá, jestli jsem to pochopila. Ale není důvod tu před vámi cokoliv tajit. Dědeček pocházel z velmi vyspělé rasy zvané Antikové. Jednu dobu žili dokonce i zde na Zemi, ale to tu ještě člověk nebyl. Svůj vývoj existence posunuli do takového stádia, že se dokázali povznést, teda pokud jsem to správně přeložila.“

                „Pojmenování antik není na Zemi zase tak neznámé, ale o povznesení jsem nikdy neslyšel. Bylo tam taky, co to znamená?“ Tátu to nepochybně zaujalo mnohem víc, než jsem čekala.

                „Je to stav, kdy ke své existenci nepotřebuješ tělo a staneš se energii. Měli obrovskou moc, ještě když byli lidmi jako my a poté, co se povznesli, jejich moc zesílila. Zkrátka stali se silnými a nesmrtelnými. V jiné fázi bytí ztratili zájem o život jak jej známe, vlastně si zakázali se vměšovat do problémů jiných. Dědeček byl jedním z nich, ale z nejistých důvodů se stal člověkem. Jediné co mu zbylo, byly jejich vědomosti, žádná moc ani síla. Od té doby žil a zemřel jako člověk.“

„To je všechno, co tam psal? Nic o tobě, holčičko?“, zvědavost mamku nedokázala umlčet.

                Byla jsem ráda, že se na to ptá. Samozřejmě, že tam toho bylo více, spousta informací, pár detailně popsaných událostí, ale s tím jsem je nechtěla zatěžovat. Jistá část byla věnována mně a tomu, co právě prožívám. Děda předvídal, že to jednou musí přijít. Sice nevím, proč se máma takto nikdy neprojevila a zdárně ji to přeskočilo, ale zřejmě to má svůj důvod.

                „I přesto, že nejsem čistokrevný antik, děda věřil, že se u mě jejich geny projeví. Potvrdilo mu to už moje dětství a s ním spojené záhady. Psal, že bych měla být ve stádiu, kde byli Antikové těsně před povznesením.“ Na konci napsal: „S mocí a silou přichází bolest a utrpení. Bude jen na tobě, jak se k tomu postavíš a zda-li budeš stát na straně dobra.“.

                „Jistě měl na mysli, že s mocí přichází odpovědnost za své činy.“, přitom táta vstal a šel ke mně. Díval se na mě milým a vlídným pohledem a čekal, dokud jsem mu jej nevrátila. Pak mě objal tak silně, že jsem na chvíli pocítila, jak ze mě všechno spadlo. Zase jsem byla tatínkova malá holčička.

                Pár dní jsem ještě zůstala s babi a rodiče zatím zařizovali můj záhadný návrat na policii. Promysleli plán, který by mohl být reálný a neprůstřelný. Já měla alespoň čas všechno vstřebat a rozmyslet si, co bude dál. Popravdě jsem k nim nebyla zcela upřímná. Byla tu jedna věc, o které jsem jim neřekla. Děda, jako každý správný mimozemšťan měl svou kosmickou loď a v deníku mi dopodrobna napsal, kde že ji to vlastně skoval. Jakmile byl klid a babi zajela do města na nákupy, byl vhodný okamžik, abych si potvrdila pravost mapy. Každému z vás určitě dojde, že skovat takovou loď není určitě lehké a tak ani její objevení nebylo jedno z nejlehčích.

                Vydala jsem se po stopách deníku, které mě zavedly zase do polí, kde jsem se před pár dny objevila po úprku od netvora. Poblíž byl lesík, kterým se proplétala skála. Právě tam se moje stopa ztratila a už jsem začala myslet na to, že loď neobjevím, když tu jsem si všimla podivného obrazce na skále. Byla porostlá mechem a také na ní bylo popadané jehličí, ale po odkrytí těchto vrstev to dostalo smysl. Z podivného obrazce se vyklubala dlaň. Byla jediná možnost jak zjistit, co to znamená. Položila jsem tedy svoji dlaň přesně na ni. Ano, je pravda, že ta moje byla o trochu drobnější, ale svůj účel splnila. Uškubla jsem potom, co mě něco z té skály bodlo do prstů. Když jsem se podívala na ruku, viděla jsem kapky krve, které mi vytékaly z posledních článků prstů. A najednou to přišlo, skála po mé pravé ruce se začala otvírat. Rýsoval se z ní tajný vchod dovnitř. To mě utvrdilo v tom, že jsem na dobré cestě k objevu. Vevnitř byla příšerná tma, naštěstí jsem předpokládala a vzala si sebou baterku. Bohužel, jsem nic nenašla. Prolezla jsem celou skálu křížem krážem, ale nic.

                Nerada prohrávám a toto by prohru znamenalo, tak nezbývalo si stopy projít znova. Narazila jsem na poznámku, které jsem si předtím nevšimla. Dědovi se strašně líbili matrjošky, zejména to jak schovává jedna druhou. V tu ránu mě napadlo, proč by ve skále s tajným vchodem nemohl být ještě jeden tajný vchod. Ale dlaň, která se objevila venku, tu nebyla a ani žádná páka, tlačítko, prostě nic, jen hliněná zem a kamení. V tu ránu mě to praštilo přímo do očí, ta zem. Nic lepšího jsem od dědečka nemohla čekat, než že to zakopal přímo pod skálu. Další problém byl na světě, bez lopaty se těžko kope a ještě k tomu v terénu s kameny.

                Nezbývalo mi nic jiného než se vrátit domů pro lopatu, znova obětovat pár kapiček krve a pustit se do tvrdé práce. Touha po něčem takovém, jako je kosmická loď mě ale hnala dál. Kopala jsem, odhazovala jednu lopatu za druhou, když tu jsem narazila na dřevěnou podlahu nebo spíš strop. Potom, co jsem na to poklepala, bylo slyšet, že prostor pod ní je prázdný. Ukázalo se, že není zase tak prázdný. Našla jsem poklop, ze kterého vedl žebřík. Trochu světla z baterky odhalilo, že jsem měla pravdu. Stála tam loď. Něco takového jsem ještě neviděla. Nebyla příliš veliká, ale pro pár lidí akorát a teď byla moje.

***