Kapitola 4.: Vesmírná loď

***

                Dívala jsem se na ni pěknou chvíli a přitom mě napadaly různé myšlenky. Proč mám mít vesmírnou loď? Jak s ní  budu lítat? Kam s ní budu lítat? Ale hlavně, jak ji odtud sakra dostanu? Kdyby to nebylo důležité, tak mi ji tu dědeček neschová a už vůbec se o ní nezmiňuje v deníku. Chtěl abych ji našla, chtěl abych ji použila. Ale když si donedávna myslíte, že jste jediní ve vesmíru, prakticky nic kromě jmen planet v naší sluneční soustavě neznáte, tak je dosti složité si představit, kam byste mohli vycestovat. Každopádně si myslím, že se bude hodit.

                Po zhodnocení konstrukce a její estetické stránky, přišel čas najít vchod dovnitř. Podle tvaru, který byl z mého pohledu aerodynamický, jsem si určila, kde by mohla být přední a zadní část lodi. Ale nikde žádné okno ani dveře. Chodila jsem dokola kolem ní a důkladně ji prohlížela, ale stále žádný záchytný bod. Až když se to zdálo zbytečné, položila jsem na její plášť a prsty lemovala její tvary. Povrch ač nevypadal, byl neobyčejně hladký a příjemně studený. Opět jsem ji obešla, a když jsem se vracela k zadní části, všimla jsem si jemně vyrytých reliéfních značek. Nechápu, jak mi to mohlo uniknout. Po tom co jsem je prsty přejela, se objevilo světlo z vnitřku lodi. Paprsek lemoval jisté kontury na zádi, kde se otevřel vchod do lodi.

                Opatrnosti není nikdy dost, a proto jsem tam nejdřív nakoukla. Očividně mi nic nehrozilo. Postavila jsem se před vchod a dívala se dovnitř. Bylo tam tolik světla, že z té chvilky, co jsem byla ve skále v naprosté tmě jen s baterkou, mě štípaly oči při pohledu dovnitř. Nevěděla jsem na co se dřív dívat. Vnitřek lodi byl stejně úchvatný jak její zevnějšek. Stačil krok dovnitř a rázem se rozsvítila další světla. Nejspíš fungovaly na dotykový senzor. Přímo proti mně byla palubní deska, jestli se to tak dá nazvat. Zkrátka řídicí systém. A jak jsem to poznala? Jednoduše, bylo k ní spárované křeslo.

                Všude byl nános prachu, očividně ho sem děda nechodil utírat. Přistoupila jsem k řídicímu panelu a jedním tahem setřela jeho vrstvu prachu. Tím se zapnul panel, opět další světýlka. Všechno vypadalo moc krásně, samé světla a tak, jenomže nikde žádný manuál, který by mi vysvětlil, co s tím dělat. Neměla jsem žádnou představu o tom, co to umí, ale už tehdy jsem tušila, že to dokáže mnohé. Pak už jsem se raději ničeho nedotýkala, protože by stačilo jedno „červené“ tlačítko a důsledky ani nechci domýšlet. Sedla jsem si do křesla a vytáhla dědův deník. Doufala jsem, že v něm najdu alespoň zmínku, co s tou lodí dělat. Bohužel všechno, co napsal, bylo jen, kde je ukrytá. Tudíž nezbývalo, než si panel podrobně prohlédnout a hledat značky, které bych poznala. Místo doteku jsem zapojila plíce a prach se snažila sfouknout. Moc dobře to nešlo, ale přesto to trochu pomohlo. Nyní jsem rozpoznávala pár znaků, ještě štěstí, že si to i ti mimoni značili. Samozřejmě ale nikde žádný klíč nebo čudlík, čím by se loď aktivovala. Šmátrala jsem rukou zespod panelu a do dlaně mi spadl ovladač. Podsvícené ovládání a plno tlačítek, musel to byt ovladač a taky že byl. Na obrazovce probíhala spousta znaků, antických znaků. Vyrazilo mi to úsměv na tváři. Nechtělo se mi tomu věřit, ale byl to manuál. Neuvěřitelné, měla jsem dojem, že na co v tu chvíli pomyslím, hned dostanu. Myslela jsem na skvělý gyros v měkoučké bulce, ale ať jsem se rozhlížela jakkoliv, tak nic. Zřejmě teda neumí všechno.

                Už nevím, jak dlouho jsem tam seděla a pročítala texty, ale nakonec jsem z toho dostala, co jsem potřebovala. Veškeré ovládání lodi bylo na bázi myšlenkových rozkazů. Stačilo položit ruce na ovládací panel, respektive na místa k tomu určená a celá loď byla pod kontrolou. Na panelu byla 2 místa stejně vzdálená od osy křesla. Stačilo na ně položit ruce a myslet. Zní to jednoduše, ale jednoduché to vůbec nebylo. Člověk se musí soustředit na co myslí a navíc hmota, ze které bylo toto místo uděláno, byla chytrá. Asi bych to měla vysvětlit. Jedná se o pevnou látku, která je nesmírně pružná a tvárná. Nejspíš bych to přirovnala k želé, prsty se mi do něj nezaboří, ale vytvaruje se podle mého stisku. Nejen že dokáže přijímat moje myšlenky, ale další funkce lodi můžu ovládat pohyby prstů v ní. Dokonalé ovládací zařízení a taky dokonale složité.

                To všechno byla pro mě stále teorie, teď nezbývalo nic jiného než ji otestovat v praxi. Byla jsem nervózní, protože sebemenší chybička mohla znamenat katastrofu. Nic takového se naštěstí nekonalo. Sama jsem byla překvapena, jak mi to jde. Nejspíš to mám v krvi. První myšlenka, co mě napadla, bylo se odsud dostat ven. Všechno kolem lodi se začalo chvět a kecala bych, kdybych tvrdila, že jsem z toho neměla nahnáno. Přede mnou se stěna skály začala otevírat a propouštěla dovnitř sluneční paprsky. Kořeny rostlin, pavučiny, v podstatě celá zemina se začala protrhávat. Za nánosem toho všeho, byly skovaná vrata. Otevírala se do rokle, která byla za skálou. Lepší úkryt jsem si nemohla přát. Když jsem měla cestu volnou, mohla přijít řada a samotný let. Zlehka jsem vzlítla a vydala se pomalu vpřed. Z rokle nešlo vylétnout jinak, než vystoupat svisle vzhůru. Pak už byl celý let hračka. Úžasná vzpomínka z první cesty. Když jsem pročítala texty na ovladači, všimla jsem si poznámky, že se loď dokáže maskovat. A ku mému uspokojení to fungovalo, protože průlet nad městem ani duše nezaregistrovala.

  ***