Kapitola 1.: Ještě studentkou...

***

Předem mého vyprávění bych se asi měla představit. Slušnost mi po tom všem přeci jen zbyla.  Jmenuji se Sian Rilke a je mi 24 let. Ještě donedávna jsem studovala na vysoké škole architekturu, kterou jsem milovala už od dětství a vlastně stále miluji. Studentský život jsem si užívala naplno – večírky, koncerty, nevázané vztahy s kluky a dokonce i s holkami. Stěží, ale přece jsem i mezi zábavu vměstnala to učení a potřebnou bdělost, co se týče oboru. Přiznávám, nebyla jsem kdoví jaký student, který by měl našlápnuto na červený diplom, spíše jsem patřila do třídy studentů, kteří prolézali s průměrnými výsledky. I přesto se mi to líbilo tak, jak to bylo.

 Od jisté události, která se v mém životě přihodila, se moje zájmy a celkový životní styl naprosto změnili. Můj život se začal ubírat jiným směr pouhým lusknutím prstů. Popravdě se z toho vzpamatovávám ještě doteď.

Jak už jsem řekla, byla jsem studentem architektury na univerzitě v česku, kde jsem taky celý život žila. Sice moje jméno není příliš české, to kvůli mému dědečkovi, který pocházel z Walesu, který se rozpíná na západ od Anglie. S babičkou, která byla asi tak v mém věku, jak teď já, se potkali na poznávacím pobytu ve Španělsku, pár let po druhé světové válce. Podle dědy to byla láska na první pohled. Taky aby ne, babička byla zamlada kočka k nakousnutí. Dokonce i v této době její mladistvé fotky vzbuzují v mnoha mužích úžas. Dědeček byl zase statný chlap, který vynikal hlavně chytrostí a intelektem. Právě jeho inteligence zabrala na babičku jako sváděcí taktika, kterou si ji podmanil na celý život. Je to, jako bych vyprávěla knížku z oddělení červené knihovny, ale říkám pravdu. Děda s bábi měli jen jedno dítě a to moji milovanou mamku. Chtěli mít spoustu dětí, ale bohužel už nemohli. Proto byla moje máma tak hýčkaná a opatrovaná, jak už to u jedináčků bývá. Všichni tři žili na venkově, přesněji na samotě. Prarodiče se shodli, že město je pro ně moc rušné a vesnice zase málo anonymní. Proto děda postavil krásný dům u jezera v horách. Neměli to moc daleko ani do vsi a ani do města. Ideálně vybrané místo k životu a pro rodinu. Když máma dospěla a začala poznávat svět i mimo dům u jezera, poznala i mého otce. Rilke, jak se táta jmenuje a hlavně jak se jmenuji já, je původem německé až židovské, ale otec říkal, že rodiče ba dokonce prarodiče byli typičtí Češi.

Kvůli mým různorodým předkům jsem se tedy rozhodla pro výměnný studijní pobyt a to přímo do Colorada v USA. S angličtinou jsem ze začátku celkem zápasila, zejména s tou americkou angličtinou, ale po pár týdnech jsem se nakonec chytla a jediný problém, který jsem měla, bylo zase učení. Moc dlouho mě to netrápilo, protože přišli daleko horší věci, než že nechápu stavební statiku.

Jednoho krásného dne, potom co jsem se vypravila z kolejí na přednášku se po mně slehla zem. Moc se mi na ni nechtělo, už proto že byla časně zrána, ale nakonec jsem se donutila vstát z postele, něco málo se sebou udělat, abych vypadala k světu a mohlo se jít. Na přednášku jsem nedorazila, nevrátila jsem se ani na pokoj a můj mobil byl hluchý. Prostě klasické znaky pro člověka, který je nejspíš v nesnázích. Nepamatuji si, co se přesně přihodilo. Vím jen to, že ke stánku s kávou, pro kterou se zde zastavuji každé ráno, jsem už nedošla.

Po neúspěšných pokusech, co se semnou snažili rodiče spojit, se obrátili na univerzitu a ta posléze na policii. Po pár dnech jsem byla prohlášena za nezvěstnou a rodině se rázem zhroutil život. Matka to nesla prý velice těžce, ale otec ji byl oporou, ačkoli spolu už nějaký rok nežili a byli rozvedení.

Já za tu dobu prožívala doslova muka. Uneslo mě stvoření, jaké jsem nikdy neviděla. Způsobovalo mi fyzicky takovou bolest, jakou si ani nedovedete představit. Občas jsem si přála, aby mě raději zabil než toto. Po čase se mi dny slily dohromady. Ztratila jsem přehled, kolik vlastně uplynulo dní. Byla jsem zavřená v plechovém něčem, nejspíš mi to připadalo jako moderní bunkr, přivázaná k lehátku podobně jako blázni, kteří by si mohli něco udělat. Možná to bylo pro moji ochranu, možná jen abych neutekla a nedělala problémy. Světlo tam nestálo za nic. Problikávalo nebo úplně zhaslo. Žádné okno, jen jedny výsuvné kovové dveře, ze kterých pokaždé vyšla ta stvůra. Vlastně jsem ho viděla jen vcházet, protože potom přišlo mučení v podobě elektrošoků. Do žil mi vpouštěl průsvitnou kapalinu, která mě dráždila zevnitř, že kdybych nebyla připoutaná k lehátku, tak bych si kůži rozdrápala v záchvatu až do masa. Potom jsem musela omdlít, protože si nepamatuji jeho odchody.

Vypadal, jak ze špatného hororu. Šedivé dlouhé vlasy, které mu padali na mohutná ramena, měl skoro šedozelenou kůži s posetou flíčky. Byl do jisté míry podobný člověku, ale přesto tam bylo tolik odlišností, že mi bylo jasné, že to člověk není a ani nikdy nebyl. Oblečený sice byl jak vyznavač gotik stylu, ale projít se tak po ulici, v kolemjdoucích by vzbuzoval strach a odpor. Nejhorší však byly jeho zuby. Nic odpornějšího jsem snad neviděla. Tam odkud byl, se asi kartáčky na zuby moc nenosí a špičaté zuby jsou nesjpíš in. No prostě fuj. Dokonce ani nemluvil, jen syčel vzteky, jako by se mu něco nedařilo. Párkrát jsem zkusila k němu promluvit, ale bezvýsledně. „Co jsi zač?“, „Proč tu jsem a kde to jsem?“, „Co se mnou děláš?“ V hlase mi musel být slyšet strach a zděšení. Byla jsem vskutku vyděšená! Jen jednou jsem se dočkala odpovědi, která mě znova umlčela: „Budeš pro mě zdroj života.“ Jeho lámavá angličtina mě vyděsila snad ještě víc než to, co mi řekl. Jak to, že mluví anglicky, právě anglicky. I když jsem se s ním snažila komunikovat, nejspíš jsem nečekala odpověď, které bych rozuměla. Proč vůbec mluví jazykem ze Země, když odtud evidentně nepochází. Pak mě napadlo jediné, jednou budu jeho večeře.

Den po dni jsem se začala cítit divně, jinak než obvykle. Pomyslela jsem si: „Ten parchant mi těmi svými sajrajty něco udělal.“ A nebyla jsem daleko od pravdy. Jeho dávky se postupně zvětšovali a byly častější a ty šoky silnější a bolestnější. I přesto jsem se z toho dostávala rychleji než předtím. Jako by si moje tělo vybudovalo imunitu. Pak přišel ten osudný rozhovor, který všechno změnil.

Tentokrát když vešel, první co udělal bylo, že mi zkontroloval, jestli jsou popruhy, kterými jsem byla přivázaná, dostatečně pevné. S pohledem do mých očí pronesl: „Už jsme blízko.“.

„Blízko? Čemu?!“, zeptala jsem se zvědavě.

„Tvůj gen je nyní aktivován.“, řekl a v hlase mu byla cítit radost.

Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví, ale věděla jsem, že je zle. Musela jsem něco udělat, nebyla jsem připravena k tomu, abych skončila na jeho talíři. Ty popruhy byly ale velmi těsné, a čím víc jsem se škubala, tím víc mi rozdíraly kůži kolem nich až do krve. Podařilo se mu mi stříknout ještě jednu dávku toho sajrajtu, ale elektrika, kterou mě chtěl ochromit, ve mně vzbudila nevídanou sílu. Křičela jsem bolestí a najednou se to stalo…proměnila jsem se v hořící pochodeň a to doslova.

***